ZAJÍMAVÉ ČLÁNKY

V západním světě se obvykle bolest léčí léky, na východě je příznakem hlubšího problému.
Základy Yuen method pochází ze starobylého Shaolin kláštera. Doktor Yuen je 30 generací, který studoval starověké čínské energetické metody a bojová umění. Propojením západních a východních znalostí vytvořil snadno aplikovatelnou metodu, účinnou na fyzické, mentální, emocionální a duchovní úrovni. Yuen method je energetická technika, forma čínské medicíny v kombinaci se západními znalostmi, včetně anatomie, fiziologie a kvantové fyziky. Dr. Yuen vyvíjí tuto metodu po celý svůj život. Úspěšně vyléčil více jak 400 000 lidí. Byl mu udělen titul velmistra Kung Fu, a je žijící legendou bojových umění na světě. Některé známé osobnosti s ním konzultovali své potíže jen namátkou: R. DeNiro, S. Seagal, D. Millman, L. Hay
Náš životní přístup je chápán logicky. Často vnímáme věci, které můžeme změřit, zvážit a vysvětlit lineárním způsobem, to považujeme za důležité. Yuen method se nehodí do způsobu, který učí naše kultura. Metoda je založena na intuici a stále se měnící zkušenosti daného jedince.
Terapeut vždy pracuje s pocity vyjadřující slabý/silný – ano/ne. V úvodu konzultace s klientem,  hledá klíčová slova, ukazující směr - tak zvaný záměr práce. Korekce, kterými se opravují  energetické nedostatky jsou založeny na kvantové fyzice.
Schopnost léčit sebe je v každém z nás. V důsledku nejrůznějších  přesvědčení a očekávání jsme tuto přirozenou zkušenost  potlačili. Dr.Yuen nabízí jednoduchý a efektivní způsob opětovného spojení s tímto talentem, otevírá zcela nový svět neomezených možností. 
Každý člověk je unikátní multidimenzionární  bytost s mnoha odlišnostmi. Všichni máme své vlastní myšlenky, strachy, fobie, milujeme a nenávidíme.  Největším úskalím pro každého z nás je disharmonie mezi vědomou a podvědomou myslí, kterou často ani nevnímáme. To je místo, kde naražíme na problém. Myslíme si kolikrát, že opravdu  víme, co chceme, ale naše podvědomí nás v danou chvíli nemusí podporovat. Metoda Yuen umožňuje opravu a sladění těchto vrstev, tím umožní projevit náš nejvyšší potenciál ve všech oblastech života.
Cílem terapie je okamžitý výsledek ve všech formách – fyzické, duševní, duchovní. Yuen method lze použít pro všechny životní výzvy. Rychlost, jednoduchost a efekt terapie je velmi často obdivuhodný.
Fyzická kondice
Na  fyzických úrovních je v mnoha případech okamžitý efekt.  U klienta se zlepší síla, vytrvalost, pružnost. Dokáže odhalit svalové slabosti, posiluje nervová vlákna. Jsou známi poúrazové situace, které bez zásahu operace se během několika minut vyřešily.
Partnerské vztahy
Mnoho lidí má potíže v partnerství. Tento problém nemusí být jen ve vědomé mysli. Je důležité odhalit negativní náboj, který dysfunkci vztahu doprovázel a eliminovat jej.
Kariéra
Dalším důležitým bodem je kariéra. Zdrojem příčiny mohou být lidé, kteří se podíleli na našem vzdělání, pracovní prostředí, typ práce. Při terapii je možné identifikovat mnoho dalších zdrojů, které nás v kariéře ovlivňují a opravit je.

Nadváha
Nadváha je nemoc civilizovaného světa. Pro hubnutí se většinou soustředíme na potraviny a pohyb.Ve skutečnosti dieta a fyzické cvičení nám může způsobit nadváhu. Poruchami metabolismu dochází ke zpomalení trávení  a vylučování. Je tedy nutno zkoordinovat přísun a výdej a doladit celý trávící a vylučovací systém.
Jaké jsou nečastější dotazy?
  Může se Yun method  kombinovat s jinými metodami?
Určitě, vzhledem tomu, že  práce probíhá na kvantové úrovni,  bezpečně doplňuje jiné metody, ať už je to klasická medicína, psychoterapie, fyzioterapie, homeopatie, ostatní alternativní terapie, nebo i jiné druhy práce s energií.
  Po kolika terapiích je výsledek?
Každá situace má svá specifika, někdy stačí pět minut. Jindy je třeba i více sezení, kdy se odhalují vrstvy daného problému.
  Co když je klient skeptický a nevěří?
Vzhledem k tomu, že Yuen method pracuje na kvantové energetické úrovni, terapeut jednoduše „čte“ informace přes svaly těla. I když klient nevěří, že technika funguje, záměr k pozitivní změně nás automaticky vede k energetickým opravám.
  Není to placebo efekt?
Ne, potvrzením toho jsou uzdravená zvířata se kterými se dá rovněž pracovat.
  Je bezpečná pro všechny věkové skupiny?
Ano, je bezpečná bez ohledu na věk či fyzickou kondici.
  A co sdělit na závěr ?
Těžko se hledají slova k popisu  Yuen method.  Když člověk  Yuen method neviděl na vlastní oči a nevyzkoušel na vlastní kůži, může si po přečtení těchto pár informací něco představit, ale nikde není jistota, že jeho představa je správná.
Informace které se k nám na zažátku roku dostali, nás intuitivně velice oslovili. Po přečtení popisu techniky a shlédnutí videí na internetu jsme se domnívali o co se asi jedná, ale skutečnost  předčila naše očekávání. Na kurzu jsme si uvědomovali možnosti, kterou YUEN METHOD  disponuje.
Úplným závěrem přejeme čtenářům pohodový a skvělý život s Yuen Method. 
                                                                                        Iva a Miloslav Bauerovi

Během několika let došlo k výraznému posunu v chápání kvantové energetické podstaty lidské bytosti. Nacházíme se v bodě, kdy se věda začíná spojovat s alternativními technikami a ezoterikou. V posledních pěti letech hned několik nezávisle pracujících výzkumných skupin v Rusku  v Holandsku a USA, oficiálně prokázaly doposud nevídané schopnosti lidské mysli,  s  pozitivním dopadem nejen na zdraví fyzického těla, ale i lepší uspořádání schopností tzv. vysokofrekvenčních forem lidské bytostí včetně kreativních schopností lidského vědomí.
Vývoj i v alternativních terapiích jde neustále dopředu. Žijeme v období převratných  změn,   proto je tolik metod, jak na sobě pracovat.
Hojivá aplikace stresu je energetická technika, syntézou západních a východních terapií. Prolínají se  v ní prvky anatomie, strukturální analýzy, energetických technik, kvantové fyziky a nutriční terapie.
Lidská bytost má několik úrovní vědomí. HAS pracuje na zharmonizování daných úrovní a odstraňuje nežádoucí bloky. Pokud se bloky odstraní, obnoví se tok energie v těle. Díky tomu dochází ke zlepšení psychické a fyzické kondice. HAS umožňuje uvolnit fyzické příčiny, stejně jako emocionální problémy, strachy, fobie, upravuje mezilidské vztahy...
Metoda umožňuje pracovat ve vrstvách, které nám brání projevit náš nejvyšší potenciál k cestě ke zdraví, prosperity a integrity.
S technikou HAS máte v rukou prostředky, jak vzít život do svých rukou. Jsem hluboce přesvědčena, že toto umění Hojivé aplikace stresu zhodnotí každý z Vás ve svém každodenním životě.

  OBSAH VÝUKY:

Komplexní praktická metodika techniky HAS
Výuka práce se svalovým testem
Komplexní výuka  patnácti energetických těl
Základní techniky buňkové paměti včetně  obnovení toku energie v těle
Řízená stimulace  a odstranění nežádoucích bloků
Speciální techniky mentální a fyzické  harmonizace
Praktický výcvik HAS ve všech jejich vrstvách.
Praktické způsoby diagnostikace 12 genotipů lidské bytosti a jejich povahové rysy
Efektivní způsob pročištění v generacích
Výuka a optimální nastavení rezonátorů pro harmonizaci lidské bytosti
Závěrečná beseda a zodpovězení dotazů, pokyny pro samostudium

  Všichni víme, že každý člověk je velice vyspělá lidská bytost, což si vůbec ve spoustě případech mnohdy nepřipopuštíme.
 Na vědeckých úrovních je prokázáno, že vše jsou  shluky energií tvořící formu života. Mezi tuto formu patří také lidská bytost, která nemá jen fyzické tělo, ale  další stupně energii, jež si mnohdy  ani neuvědomujeme. Jedná se o  jemnohmotná těla právě tvořící celou podstatu lidské bytosti.
Jemnohmotná těla člověka jsou tvořena souborem a spojením informací, mikoročástic, energií, světla, Vesmíru, pozemského a lidského původu z minulého, přítomného a budoucího času. A proto jemnohmotná těla vzájemně ovlivňují vývoj a projev lidské bytosti.
Rozlišuje se 15 základních jemnohmotných těl a každé tělo má své specifické barevné  pásmo  elektromagnetického spektra, která jsou jak vně, tak i uvnitř fyického těla.
Pomocí revitalizace se zaměříme na pročištění a vyladění těchto těl tak, abychom  zvládali své životní výzvy a pozvedli svůj duchovní vývoj. Ve spoustě případech si mnoho z nás vůbec neuvědomuje své chyby a jednání, které nás velmi brzdí a negativně ovlivňuje. Při postupném rozvoji lidské bytosti mohou vznikat následná další jemnohmotná těla.
Jemnohmotná těla jsou informačně-energetické a duchovní formy života člověka vedle biologické formy  života.
Biologická forma života člověka se projevuje pouze v podmínkách Země a je omezená časem, zaniká po smrti fyzického těla.
Informačně-energetické a duchovní formy člověka se projevují nejenom v podmínkách Země, ale i Vesmíru a jsou neomezeny časem, prostorem - jsou nesmrtelné, tedy věčné.
Tato jemnohmotná těla a jejich záznamy formují fyzické tělo, jakýkoliv orgán, tkáň či buňky.

„Centrum CESTA NADĚJE“ přináší pro zájemce v České republice ojedinělou možnost autorizovaného studia, jehož součástí je komplexní praktické zaškolení do zasvěcené, vědomě ošetřující činnosti v návaznosti na systém jemnohmotných těl svého vlastního těla. Stejným způsobem lze pracovat i s druhým člověkem – klientem. Studium je opřeno o poslední poznatky vyplývající z výzkumu několika světových uznávaných skupin.

SPIRITUAL RESTRUCTURING – náprava nejen fyzického těla

V posledních několika  letech došlo k výraznému posunu možností v terapiích pro člověka.  Nacházíme se v bodě, kdy se klasická medicína začíná spojovat s alternativou. V dnešní době se dá  pracovat s celou řadou energetických systému lidského těla s vysoce efektivním a pozitivním dopadem na fyzické tělo i psychiku.

Jistě ze své praxe víte, že psychika a fyzické potíže spolu souvisí. Mnoho lidí se potýká s tzv. psychosomatickým onemocněním. Terapeut, pan Robert Detzler svým bádáním zjistil, že bloky způsobené psychikou se dají trvale eliminovat.

Restrukturování – přeměna vychází z teorie, že vše má svou příčinu, se kterou se dá pracovat. Tato metoda má protistresové a uvolňující účinky, které celkově harmonizují organizmus. Hlavním cílem metody je obnovení energie těla. Terapie klientovi může pomoci ke správnému držení těla, odstranit psychosomatické potíže páteře, kloubů, svalů, úponů i vnitřních orgánů. Pokud tělo zbavíme stresu a napětí, obnoví se sebeuzdravující proces na které tělo již zapomnělo.

Centrum CESTA NADĚJE pod vedením pana Miloslava Bauera přináší pro maséry v České republice ojedinělou možnost autorizovaného studia, jehož součástí je komplexní praktické zaškolení do  techniky Spiritual Restructuring. Tímto způsobem lze pracovat  jak s druhým člověkem, tak i na sobě.  Studium je opřeno o poslední poznatky světového výzkumu.
 
Organizační struktura školení

Studium je rozděleno do tří  studijních bloků, které jsou rozloženy do jednoho roku. První studijní blok je třídenní, ostatní dva víkendové. Mezi každým studijním setkáním se tedy nachází asi dvou až tříměsíční meziprostor, který je určen k tomu, aby student aktivně pracoval s potenciálem, který získal na předchozím aktuálním studijním školení. Centrum CESTA NADĚJE, tak poskytuje prostor každému studentovi k tomu, aby získal praktickou zpětnou vazbu a fungování systému práce s restrukturováním.

Každé  studijní setkání je rozděleno do dvou přibližně stejných výukových celků. Jde o tzv. „teoretickou iniciaci“ a „zasvěcení do praktické dovednosti“. Na každém  studijním setkání obdrží studenti od lektora sestavu zcela konkrétních pokynů, jak v domácích podmínkách rozvíjet  získané vědomosti a praktické dovednosti.

Nyní vás seznámíme s konkrétní obsahovou náplní jednotlivých studijních setkání.

Obsahová struktura jednotlivých studijních setkání

Na tomto místě je třeba upozornit na to, že obsahový potenciál jednotlivých školení na sebe plynule navazuje. Pro úspěšné absolvování tohoto specializovaného školení a získání autorizovaného „Osvědčení“ o absolvování kurzu Spiritual Restructuring je třeba absolvovat všechna tři studijní setkání.

Donedávna byli vědci o limitech dětského vědomí hluboce přesvědčeni. Vývoj dětského mozku přece není ukončen: v okamžiku narození má dětský mozek jen čtvttinu váhv dospělosti a nervový systém se teprve začíná rozvíjet. Navíc přece myelinové pokrytí neuronů, které moderuje rychlost výměny signálů, je zformováno jen zčásti. Protože mozek je přece tak zapojen do pocitů utrpení, bolesti, ptocesu učení, zapamatování a myšlení, neurologové se přirozeně domnívali, že všechny tyto primární funkce vědomí jsou v tomto věku nevyvinuty stejně jako fyzikální systémy, které je produkují. Tento docela logický předpoklad vedl vědce k dojmu, že novorozenec je jen jakýsi „polotovar" a reflexy bolesti nebo rozkoše brali jen jako pouhé „reflexy".
Embryologická a další studia plodu (včetně použití nitroděložní fotografie, elektronového mikroskopu a dalších moderních technologií) nám poskytla kvalitnější a přímější náhled do světa nenarozeného dítěte. V tuctech zásadních experimentů začali vědci pozorovat ne to, co očekávali že se stane, ale to, co se skutečně dělo. A případ po případu začalo být jasné, že nová zjištění mění dosavadní teorie na cáry papíru. Zjistili jsme již, že novorozenci přicházejí na svět s již vyvinutým hmatem, chutí a slyšením. Že jsou schopni se hýbat směrem ke zdroji příjemných nebo směrem od zdroje nepříjemných pocitů a že vyjadřují své emoce (i v děloze se smějí nebo pláčou).
Že jsou sociálními tvory, schopnými komunikace, napodobování, vyjádření náklonnosti. Že jsou schopni se učit - jak sami o sobě, tak o svém okolí. Dokonce se zjistilo, že jsou schopni si navozovat stavy, podobné tranzu, jakési spontánní formy meditace. Tvořivost v děloze. Průkopník pre- a perinatální psychologie Thomas Věrny vypráví rád příběh jedné čellistky, ktetá studovala jeden koncert v době, kdy byla těhotná. Jak cvičila, intenzívní tóny viollončella samozřejmě rozechvívaly její rostoucí břicho a očividně i toho ještě nenarozeného.
O mnoho let později si onen hoch, nyní dirigent, všiml, že když měl jeho orchestr nastudovat ptávě tento koncert, on sám se ho vůbec nemusel učit nazpaměť — už ho uměl. Tato historka dramaticky ilustruje schopnost dítěte již v děloze slyšet a pamatovat si — možná na překvapující úrovni. Stále více rodičů (a těch, kteří mají co do činění s těmito dětmi) si uvědomuje schopnosti ještě nenarozených dětí a hledají způsoby, jak s nimi navázat komunikaci, jak jim pomáhat vnímat a oceňovat to, co je pro ně „vnějším" světem.
Pediatr a gynekolog Rene Van de Catt z Kalifornie jež založil něco, čemu říká Prenatální univerzita, program, který učí budoucí tatínky a maminky jak zpívat, hovořit a hrát si s dětmi, kteté jsou ještě v bříšku. Van de Catt tvrdí, že zatímco růst mozku v děloze je podmíněn geneticky, určité části specifických neuronových drah jsou spjaty a kontrolovány senzorickými stimuly. Poukazuje na průzkum dětí na Stanfordově univerzitě, při kterém skupina těch dětí, kteté ještě v prenatálním stadiu byly senzoricky stimulovány, měly později o 13 bodů v průměru vyšší IQ. Ve své knize Prenatální škola pak nabízí rodičům specifické programy, jak plod stimulovat hovorem, zpěvem, hudbou, doteky. „Když si takto s dítětem povídáte, obtáčíte jeho pozornost a vědomí od něho samotného a od jeho aktuálního prostředí k ptostředí vnějšího světa.
Stimulujete tak jeho nervová centra: je vnímavější, více si uvědomuje. To pak přirozeně ústí ve větší schopnost komunikace a později v rozvoj takových rysů, jako je otevřenost a zodpovědnost. Rozvíjí se také jakýsi sám sebe stimulující mozkový mechanismus - jedinec pak dovede začínat nové akce, je více aktivní než pasivní. Náš výzkum více jak 3000 matek a otců ve čtyřech kontrolních skupinách ukázal, že děti, které byly takto, již v děloze, stimulovány, sedí, stojí, chodí a mluví dříve než děti, které stimulovány nebyly. Mají více svalové hmoty a lepší koordinaci oko - ruka." Van de Carr věří, že platí také opačný případ: děti, kterým tyto stimuly chybí, mají tendenci být introvertní a antisociální. Stimulované děti vyžadují více péče a také méně spí, ale „zvýšená aktivita, pokud je cílená a vede k učení, je vítaná."
 Takováto interaktivní senzorická stimulace navíc nestojí víc než čas a laskavou pozornost rodičů. Psycholog David Chamberlain, autor knihy „Děti si pamatují porod", a president Asociace Pre- a Perinatální Psychologie a Zdraví (APPAH), patří k několika předním vědcům, kteří svými revolučními pracemi zkoumají lidský vývoj. „Ještě nedávno jsme nevěřili, že by je mohlo něco bolet," říká Chambetlain. „Dokonce i během obřízky, kdy je kolem plno krve a dítě se celé třese, říkali doktoři asistentům - to nic není, to jsou jen reflexy. Nevěřili, že by dítě mohlo skutečně cítit bolest. Naštěstí tento postoj ustupuje. Výzkumy mladších kolegů jednoznačně prokázaly, že novorozenec bolest cítí.
Přesto je ale značný počet lékařů, kteří se s tím nechtějí smířit. Schopnost cítit bolest je jen jedna část širokého repertoátu novorozence, pokud jde o emoční a poznávací schopnosti. Při jednom experimentu italská výzkumnice Alessandra Piontelliová sledovala ultrazvukem v děloze matky (od 20. týdne těhotenství) dvojčata, chlapce a dívku, hodinu denně jednou za měsíc. Již ve dvacátém týdnu po početí byl chlapec aktivní, zatímco děvčátko se zdálo být stále ospalé a tiché. Chamberlain popisuje, co Piontelliová viděla: „Chlapec, jako správný muž, šel za svým a tím vzbudil zájem sestřičky. Přiblížil se k membráně, která je oddělovala, a jemně se jí dotýkal, aby ji probudil a upoutal její pozornost. Pak si spolu, tvář na tváři, hráli. Prý to bylo velmi něžné a citlivé. Holčička odpovídala a oba to velmi zajímalo. Bylo to velmi intimní a milé."
Jak to je všechno, přes veškerá omezení nedovyvinutého nervového systému, možné? Možná, že je chybný náš předpoklad, že všechny funkce musí čekat, až se vyvinou odpovídající nosné struktury. Chambetlain tyto poznatky a teorie nazývá revolučními nejen pro jejich přínos novému chápání vývoje člověka, ale také pro naše poznání, jak fuguje mozek a vědomí. „Fakt, že je mozek plodu (a novorozence) tak malý, vedl vědce k přehlédnutí toho, co se skutečně v děloze děje," říká Chamberlain. Klíčem k pochopení toho, jak je evidentně nevyvinutý nervový systém novorozenců schopen tolika věcí, jsou nejen nejnovější poznatky v oboru pre- a perinatálního výzkumu, ale také poznatky o činnosti a funkcích mozku a vědomí všeobecně.
 V roče 1980, po generacích neúspěšných pokusů zjistit, kde je skladována a uložena paměť, přišel Karl Pribram s teorií, že mozek zaznamenává informace hologramicky, a že tak každá i sebemenší část obsahuje informace o celku: to by pak vysvětlovalo, proč je nějaký celek schopen daleko více činností a funkcí, než na jaké by se dalo usuzovat pouhým součtem odpovídajících struktur. Asi ve stejném čase psychoneuroimunoložka Candance Pertová a její kolegové objevili, že neutopeptidy - molekuly přenášející informace z neuronových buněk - cestují po celém těle v imunním či endokrinním systému.
Tento objev vedl neurologa Richarda Berglanda k teorii, že mozek je jakási gigantická žláza, protože produkuje hormony, obsahuje hormonové receptory a vykonává téměř veškerou svou činnost na základě užití hormonů. A protože hormony se vyskytují v celém těle, Betglund spekuluje, že myšlenky a paměť nemusí být nutně lokalizovány v oblasti hlavy.

Postupující hranice paměti
Tyto na první pohled radikální nové modely mozkových funkcí a vědomí popírají dosud platné reorie mysli jako pouhého vedlejšího produktu elektrochemických procesů náhodně vznikajících v našich lebkách. Možná ale ani tyto teorie nejdou dostatečně daleko. Studie ukázaly, že dítě si pamatuje svůj porod a dokonce i život v děloze. Vědci tak začínají uvažovat i o závislosti vědomí na anatomickém mechanismu mozkové strukrury. Myšlenka, že psychologické otisky zážitku porodu přežívají do věku dospělosti a ovlivňují charakter člověka, není tak docela nová.
Na konci 19. století, na začátku experimentů s hypnózou, výzkumníci v Paříži i v New Yorku objevili a zaznamenali vzpomínky pokusných subjektů na natální a prenatální období svých životů. Protože však vůbec nezapadaly do převládajícícho systému vědeckého světonázoru, dostalo se jim jen velmi malé pozornosti. Freud spekuloval, že mnohé neurózy mohou mít svou příčinu v porodním traumatu, ale i on považoval aktuální vzpomínku na porod za pouhou fantazii. Jeden z jeho žáků, Otto Rank, však později přišel s názorem, že vzpomínky na porod mohou být reálné.
 Psycholog Arthur Janov v roce 1970 navrhl teorii jakési „primární bolesti", která má své příčiny v potlačených traumatických zážitcích v děloze a během porodu. Vytvořil svou „primární tetapii" jako způsob uvolnění a transformace těchto traumat. Ve stejném čase český psychiatr Stanislav Grof začal v USA intenzívní výzkum porodních traumat a předporodních stavů, při kterém nejprve aplikoval LSD a později systém „holotropního dýchání". Pak v roce 1981 kanadský psycholog Dr. Thomas Věrny publikoval svou převratnou práci „Tajný život nenarozeného dítěte", ve které poskytl přesvědčivou dokumentaci porodních a předporodních vzpomínek dětí a dospělých, a tvrdil, že to, co se děje v průběhu devíti měsíců od doby početí k okamžiku porodu, formuje naši osobnost, životní cíle a názory.
Dnes již tisíce dospělých i dětí znovu prožily své předporodní a porodní zkušenosti při různých terapiích („rebitthing", primární terapie, hypnotická regrese), po užití psychedelických drog, ale i meditacích. Bylo také zjištěno, že dvou a tříleté děti jsou mnohdy schopny komentovat své porodní zážitky i bez hypnózy. I když je jejich slovník omezen. Zjistili jsme již, že novorozenci přicházejí na svět s již vyvinutým hmatem, chutí a slyšením. Ze jsou schopni se hýbat směrem ke zdroji příjemných nebo směrem od zdroje nepříjemných pocitů a že vyjadřují své emoce (i v děloze se smějí nebo pláčou). Ze jsou schopni se učit. Dokonce se zjistilo, že jsou schopni si navozovat stavy, podobné tranzu, jakési spontánní formy meditace.
Jsou schopny popsat a „přehrát" svůj porod a někdy i opakovat rozhovor lékařů, který se udál v okamžiku jejich porodu na porodním sále. Pokusy ověřit přesnost takovýchto vzpomínek je jen potvrdily. Jsou-li vzpomínky na porod vyvolány hypnózou, děje se tak většinou za přítomnosti lidí, kteří o tom všem nevědí vůbec nic a kteří tomu také nevěří. Detaily jsou totiž velmi osobní a mají vnitřní souvislost, která vnějšímu pozorovateli uniká. Vzpomínky jsou chápány z dětské perspektivy a zahrnují věci, které si nikdo jiný než ono dítě nemůže pamatovat. Navíc se při takové seanci vynořují i nevědomé vzpomínky.
Ještě zajímavější než samy přesné vzpomínky na porod jsou vzpomínky zážitků a situací, kteté se odehrály za pobytu plodu v děloze. Často jsou plny spíše fyzických pocitů a emocí, než přesněji formulovarelných myšlenek. V jednom případě Chamberlain uvádí výroky čtyřletého dítěte, kteté si vzpomělo na pocity, prožité v děloze, když byla matka bita otcem dítěte. Žena se pak rozvedla, znovu vdala, a když byla opět těhotná, čtyřletý klouček poslouchal s uchem na mámině bříšku a oznámil: „Děťátko pláče."
Jeho matka odpověděla, že děti v bříšku nepláči. „Ale já jsem plakal", odpověděl hoch. Několikrát se podařilo zaznamenat vzpomínky na neúspěšný potrat. Chamberlainova pacientka Irena uvedla v hypnóze:

„Je to tak smutné. Pamatuji si to. Ještě nemám žádný tvar a maminka užila něco, co mě mělo spláchnout.. .je to velmi hořké. Vím, že se mne snaží dostat ven odtamtud. Jsem malinká a nevím jak to vím, ale vím to. Má teta dává mamince instrukce. Slyším její hlas  a taky hlas další ženy. Máma asi neměla otěhotnět. Nezná mne. Ale medicína nezabírá. Velice a ostře to páchne, jako čpavek, je to velmi nepříjemné. Vím jak vypadám, jsem velmi maličká. Vím, že mne nikdo nechce. Ale já jsem se rozhodla. Celý život jsem pak byla tvrdohlavá. Kdyby máma věděla, že to vím, zabilo by ji to."

Hypnóza: brána k zasuté paměti?
Není pochyb o tom, že vzpomínky na dobu před porodem a na porod samotný mohou být velmi dramatické a mohou mít velký význam. Do jaké míry jsou skutečné? Většinou se k nim dostáváme jen za pomoci hypnózy. Hypnotická regrese je však terčem značné kritiky, např. co se týče právních aspektů případů sexuálního zneužívání dětí, které takto vyjdou najevo značnou dobu po spáchání deliktu. Doktor David Cheek, hypnoterapeut, který pracuje jako konzultant pro FBI (pomáhá svědkům si ve stavu hypnózy vzpomenout na určité události a detaily), je v tomto ohledu nejvyšší autoritou. Věří, že verbální materiál vyprovokovaný za hypnotického stavu může být ovlivněn očekáváním jak hypnotizovaného, tak hypnotizujícího. „Je důležité vědět, že je celkem snadné změnit paměť člověka pomocí verbálních instrukcí."
Takto vyvolané vzpomínky však v mnoha případech lze ověřit. Cheek vymyslel metodu, která obchází případné problémy zneužitelnosti hypnoticky vyvolaného materiálu. Popisuje ji ve svých knihách „Klinická hypnoterapie" a „Hypnóza a aplikace ideomotorické techniky". Tato technika zahrnuje spojení nevědomé gestikulace, vzpomínek a prstových symbolů, označujících něco jako kývnutí či zakroucení hlavou na „ano" a „ne". „V lehké hypnóze nechám klienta zvolit si prst, který bude označovat ano. Je to vědomá volba, ale velmi brzy přejde do oblasti nevědomí. Mám pak možnost, zvláště ve sporných případech sledovat, jak prstový signál je hlubší, a důvěřuji právě tomuto signálu.
Ne že by ten který člověk chtěl podvádět, jde jen o signály z různých hloubek vnímání." Po desetiletích výzkumu i klinické práce hypnoterapeuta je dr. Cheek přesvědčen, že vzpomínky na porod jsou v mnoha případech skutečné. Existují i jiné způsoby jak si ověřit takovéto vzpomínky. Dr. Chamberlain provedl výzkum deseti matek s dětmi: porovnával dětské vzpomínky vyvolané v hypnóze s vědomými vzpomínkami matek. Nikdo z dětí (od dvou do dvaceti tří let) si na porod vědomě nepamatoval a žádná z matek informace o průběhu porodu dítěti nesvěřila.
Výpovědi dětí i matek byly natáčeny. Vyprávění se někdy shodovala až ve dvaceti čtyřech detailech, zatímco diametrální rozpory ve výpovědích byly velmi řídké. Děti správně popisovaly např. denní či noční dobu a hodinu porodu, místo, počet osob v porodním sále, chování sestřiček a lékařů, vybavení místnosti. Při pozdější práci s tímto materiálem dr. Chamberlain zjistil, že deset z deseti již dospělých dětí bylo ve stavu hypnózy schopno si vzpomenout na přesnou polohu hlavy či pohyby ramen během svého porodu. To jsou detaily známé jen specialistům a žádný z dotázaných o nich předtím nevěděl.
 
Vzpomínky na početí
Je-li možné hypnotickou regresí vzpomenout si na okamžiky po i před porodem a pobytu v děloze, proč nejít ještě dále? Někteří vědci to zkusili a s překvapivými výsledky. Zdálo by se, že předporodní vzpomínky se utvářejí jen během posledních měsíců těhotenství a předtím existuje jen závoj možného zapomnění. Není tomu tak. Výpovědi dosažené hypnotickou regresí obsahují záznamy až k samému okamžiku početí. Zdálo by se že to není možné. Jedna z pacientek dr. Chamberlaina, Němka Ingrid, si vzpoměla, jak se její rodiče milovali na gauči, ještě než byli oddáni, a neočekávaně se vrátila domů z nákupů jejich babička a teta.
 Všichni byli šokováni. Ingrid vypovídala: „Má matka byla celá bez sebe... věděla, že právě otěhotněla, a obviňovala z toho mne. Styděla se za to."  Ingrid se pak celý život obviňovala z utrpení druhých a to ji také přivedlo k hypnoterapeutovi. Vysvětlovalo to také její stavy úzkosti vždycky když slyšela zvonek dveří nebo telefonu.

Jiná pacientka, Ida, si vzpoměla, že už tři týdny po početí se usadila „na pohodlném místě, které nelze ani popsat ani opustit." „Je to plné klidu a míru", vypovídala pod vlivem hypnózy, „a přála bych si abych se s vámi o to mohla nějak podělit. Je to tak nádherné až se mi chce plakat."
Tyto vzpomínky jsou pro všechny, kteří vysvětlují vědomí materialisticky, velkou záhadou. Jak se mohou formovat vzpomínky tam, kde chybí základní fyzický materiál pro jejich tvorbu? Dr. Chamberlain říká: „Člověk se musí vzdát všeho materialistického způsobu uvažování, a začne uvažovat o tom, že paměť existuje nějak v mysli a mysl existuje nějak i mimo tělo.

Posuzujete-li tůst těla fyzikálně, můžete postupovat stupeň po stupni a dokážete pak možná vysvětlit vývoj organismu tím, že vysvětlíte vývoj jednotlivých buněk. Jenže to se jedná jen o fyziologii mozku, ne o mysl. Stále více je zřejmé, že mimo naše těla existuje něco, co je velmi jiné."
Vzpomínky na početí a první dny života plodu nedělají těžkou hlavu těm, kteří se pokouší vysvětlit vědomí z nematetialistických pozic. Rupert Sheldrake (viz. obr. vlevo nahoře) spekuluje s tím, že mozek je jakési vysílací a přijímací zařízení, schopné se „vyladit" na určité frekvence. Právě tak jako rozhlasový přijímač, mozek přijímá vysílání, je schopen se „naladit" na něco, co existuje mimo tělo.

Psychické spojení mezi matkou a plodem

Vzpomínky na pobyt v děloze jsou problematické, nejen protože zde chybí nějaká fyziologická struktura nutná pro jejich vznik. Často obsahují i informace, kteté se k plodu nemohly dostat smyslově. Na základě práce s 1000 pacientů vyslovil David Cheek názor, že plod si je v děloze vědom, co se děje vně těla matky, telepaticky. Nerozumí, samozřejmě, slovům jazyka, ale přesto „ví", jak se cítí matka, ví o otci a ví ledacos o životě. A toto intuitivní „vědění" je dost jasné, aby se vtisklo do paměti.
Cheek věří, že „telepatie je základem komunikace savců, ptáků a malých dětí". Během výzkumu hypnotických regresí odhalil vzpomínky nejen na pocity matky (projektované hormony nebo telepaticky), ale i na okolnosti mimo dělohu, kterých by si jinak dítě nemělo být nijak vědomo - např. jakou barvu měly šaty matky, kdo byl ještě v místnosti v nějaký důležitý okamžik. Pokud to bylo možné, tyto vzpomínky byly ověřovány a díky porovnání se vzpomínkami matek se ukázaly jako obecně reálné.
Studie hypnotických regresí naznačují, že veškeré pocity a zkušenosti, kteté plod zažívá v průběhu těhotenství, na něho mají velmi hluboký vliv se značnými důsledky. Cokoliv matka pociťuje, jakkoliv reaguje, vždy se to zrcadlí na stavu plodu. Když je matka smutná či rozzlobená, plod poplašeně reaguje a překládá si tento zážitek do pocitů ohrožení nebo hrozby zániku. Tyto pocity pak takového člověka provází celý život a vyúsťují v pozdější traumata. Velmi často jsou pocity strachu a neschopnosti v dospělosti vystopovatelné až k zážitkům v době těhotenství, a také jen jejich zviditelněním a přehodnocením, jejich transformací, lze docílit úspěšné léčby.

Léčba těch nejhlubších ran
Hypnoterapeut Michael Gabriel, autor knihy „Voices from the Womb" (Hlasy z dělohy), během své výzkumné práce na konci 70. let objevil, že jeho pacienti byli neschopni změny proto, že zcela vymazali vzpomínky na první léta svého života. Když pak v hypnóze šel ještě dále proti proudu času, do období těhotenství, uslyšel od svých klientů popisovat spoustu událostí, které jednoznačně naznačovaly, že všechny ty strachy a fobie v dospělosti byly nastartovány právě v tomto kritickém období. „Právě příhoda z prenatálního období může často vysvětlit, proč má pacient v dospělosti např. astma.
 Pracuji s klientem tak, abychom společně vyvolali vzpomínku na dobu před potodem, a jak potom sledujeme onen psychický problém dál, velmi často symptomy najednou, zázračně zmizí a již se nikdy nevracejí. Lékařské záznamy z té doby a rozhovoty s příbuznými a rodiči vždy potvrdí, že příhoda se skutečně udála, a že dotyčný o ní nemohl vědět, protože byl ještě v bříšku maminky."
Plod nalézá své způsoby, jak reagovat a přizpůsobovat se situacím a problémům v životě svých rodičů, a to se pak hluboce vtiskne do jeho psychického života. Ve své knize M. Gabriel cituje několik překvapivých výpovědí. Například žena jménem Šandy si během hypnózy vzpomněla, že její matka během těhotenství často propadala pocitům beznaděje a smutku z toho, že si jí její manžel nevšímá. Šandy reagovala tím, že byla na svou maminku alergická a odmítala mateřské mléko. Když dospěla, měla tendenci odmítat lidi, spoléhat se jen na sebe a nikomu nedůvěřovat.
Někdy si děti, v reakci na manželské problémy rodičů, jakoby usmyslí vztahy mezi rodiči zachránit. Obviňují se za matčiny potíže a chtějí s tím něco udělat. Jedna žena, Katie, v průběhu hypnotické regrese řekla: „Mým posláním je zachránit jejich manželství". Jenže to je pro malé dítě neuskutečnitelný úkol a nevyhnutelně následovalo dlouhé období frusttace, zklamání a pocitu viny. Manželský konflikt během těhotenství je častou příčinou citové vyprahlosti budoucího dítěte a nedostatku sebedůvěry.
Gabriel také uvádí, že sexuální orientace dítěte je často předurčena rozhodnutím ještě nenatozeného plodu v závislosti na rodinných vztazích. Jeden klient, Brian, odmítal podle něho kruté a násilné požadavky svého otce v průběhu těhotenství matky. Prý „věděl", že jeho matka si přeje holčičku a bál se, že její přání nebude moci splnit. Začal se matky bát a v pozdějším životě a v dospělosti se bál žen. Pomocí hypnotické regrese si uvědomil, že jeho homosexuální orientace byla výsledkem jakéhosi vlastního rozhodnutí...
Je tedy zřejmé, že rodinné konflikty v průběhu těhotenství jsou plodem registrovány a emočně jej ovlivňují. Gabriel však odmítá zjednodušující stanovisko některých psychologů a věří, že dvě děti reagují na stejnou situaci různě. Už ve velmi raném těhotenství plody, děti, projevují svou unikátní individualitu.

Porod a znovuzrození
Odkud se tedy, vzhledem k době porodu, bere „osobnost"? Je výsledkem genetických předurčení, nebo nějakých již existujících duchovních složek? Přestože zvláště tato hypotéza je trnem v oku většiny vědců, stále narůstající počet údajů a informací je již nemožné přehlížet. Někdy lidé v průběhu hypnotické regrese popisují jakýsi předkoncepční, nehmotný svět, který úzce koresponduje s vizemi, popisovanými lidmi, kteří zažili "NDE", čili zážitek smrti. V obou případech byly individuální „duše" doprovázeny průvodci, ochránci, kteří se zdáli být zodpovědní za vkládání a odebírání duší do a z hmotného světa. Obě tyto říše před životem a po životě jsou obvykle popisovány jako světy plné dokonalé nekonečné lásky a posvátnosti.
Právě tak jako když klienti, kteří si díky hypnotické regresi dokázali vzpomenout na detaily ze života rodiny, do které se ještě nenarodili, lidé, kteří zažili "NDE" se někdy upamatovávají na neuvěřitelné detaily svého okolí - např. na tvar a barvy chodeb v nemocnici, ve které leželi v komatu na resuscitačním oddělení a které jaksi „viděli", zatímco bezvládně leželi na operačním stole. Jestliže tyto informace nebyly zaznamenány obyklými smyslovými způsoby (člověka, který se ještě nenarodil, nebo toho, který byl již mrtev), vyplývá z toho, že existuje duše, duchovní složka každého člověka, která existuje i mimo jeho tělo. A jestliže duše existuje i před narozením a po smrti, otevírá to znovu statodávné koncepce znovuzrození, reinkarnace.
Přibližně dvě třetiny lidstva věří v reinkarnaci. Vzpomínky na události z minulých životů se v průběhu hypnotických regresí objevují velmi často. Vlastně jsou tak časté a frekventované, že někteří hypnoterapeuté si právě z této části hypnotických regresí udělali hlavní způsob obživy. Dokonce i mnozí ostří kritici ideje reinkarnace přiznávají, že s tím úzce souvisí i některé překvapivě úspěšné výsledky klinické praxe v případě pacientů, kteří si touto metodou „vyčistili" emoční život.
Je obtížné představit si expetiment, který by přímo vědecky potvrdil platnost koncepce znovuzrození. Psycholog lan Stevenson však nashromáždil neuvěřitelné, i když nepřímé, důkazy. Ve své studii uvádí vzpomínky na minulé životy od 266 indických a 79 amerických dětí, které si pamatovaly nejen své porody, ale i svou smrt, kde žily, kdo byli jejich rodiče. V 77 % případů indické děti uváděly detaily, které se daly ověřit, a které jim nemohly být v tomto životě známy.

Těhotenství a porod v tradičních kulturách
Myšlenka, že plod a novorozenci jsou již vyvinuté duševní bytosti, schopné reakcí a s hluboce vtisknutými sociálními zvyklostmi, vypadá možná z hlediska západní vědy revolučně, ale ve skutečnosti není vůbec nová. Mnohé staté kultury, včetně těch „primitivních", věří v totéž, co my nyní objevujeme pomocí hypnotické tegrese. Mnohé mají navíc v průběhu porodu zvyky, které se z tohoto úhlu pohledu jeví daleko šetrnější a osvícenější, než mnohé nejnovější západní způsoby porodů v nejmodernějších porodnicích. Anne Maidenová, psychoterapeutka a sociální psycholožka, strávila deset let srovnávacím studiem porodnictví různých kultur.
Maidenová studovala osmdesát různých kultur a navštívila dvacet čtyři kmenových společností. Obzvláště se soustředila na studium porodů v Tibetu, na Bali a u Aboridžinců v Austrálii. Citovala např. tibetský text z 11. století (Tibetan Medical Paintings), ktetý obsahuje některé velmi zajímavé detaily ze života v děloze. „Ve dvacátém šestém týdnu života v děloze", píše se v textu, „je vědomí dítěte velmi jasné a dítě vidí své minulé životy. Vidí, jestli bylo čistou, nezkaženou bytostí, a jak se narodilo předtím, než se má narodit v tomto případě."
Na Bali jedna žena vyprávěla Maidenové, že okamžitě když zjistila, že je těhotná, šla za dukunem, vesnickým šamanem. Ten jí pomohl navázat dialog s dítětem v její děloze, aby tak zjistila jeho identitu a účel jeho existence. Tyto dvě otázky, po identitě a smyslu, pak provázejí každého Balijce v průběhu dalšího vzdělávání a duchovního výcviku, aby tak mohl v této inkarnaci naplnit své životní poslání.
 Nesčetné psychologické studie dokazují, že agrese a násilí v dospělosti jsou vždy spojeny s nějakým zneužitím v dětství. Aboridžinci věří, že duch dítěte existuje už před početím a přebývá na určitém místě, v posvátné říši Snů. Robert Lawlor ve své knize „Voices of the First Day: Awakening in the Aboriginal Dreamtime" (Hlasy prvního dne: probuzení v aboridžinské říši snů) napsal: „Pro mysl Aboridžince je představa splynutí spermie a vajíčka absurdní.
Podle nich spermie připravuje cestu pto vstup dítěte do dělohy, ale duch dítěte se objevuje nejprve ve snu otce." V některých případech může žena přilákat duši dítěte tím, že odejde do zvláštní „plodné" jeskyně, do které muži nesmí. Ženy australských domorodců poskytují dítěti, duši s již vyvinutým duchovním životem, dočasný úkryt, a věří, že duch do plodu nevejde naplno, dokud plod nedosáhne určitého stupně vývoje, asi v desátém týdnu po početí.
Dbají také na dobu svého těhotenství, aby se vyhnuli přelidnění kmene, a kojí své děti tři až pět let, aby tak zabránily dalšímu početí. Znají desítky léčivých bylin jako ochranu proti nežádoucímu těhotenství a umí se také v raných stádiích těhotenství plodu zbavit. Žena ví, že je-li dítě potraceno, jeho duch bude stále existovat a najde si jinou příležitost k inkarnaci. Porod není Aboridžinci brán jako něco příliš nebezpečného. Obvykle se ho účastní porodní bába, většinou starší příbuzná. V některých kmenech je porod oslavován, a matka i novorozenec zůstávají několik týdnů v izolaci.
V jiných kmenech je dítě několik hodin chováno otcem a dalšími příbuznými, kteří se k této příležitosti sejdou s matkou. Podle antropologa Colina Turnbulla středoafričtí Pygmejci kmene Mbuti dokáží vidět „začátek všeho, shromáždění sil, které vytvoří bytost takovou jaká je, a které předpovídají početí enony věků předem." Jako většina jiných sběračů plodů a lovců, Mbutiové jsou na své potomky nesmírně pyšní. Děti smějí spát s rodiči a smějí se napít z prsu matky kdykoli o to projeví zájem. Nikdo jim nic nezakazuje a ony nekřičí a nepláči. V kontextu kmenové společnosti se zdá, že tento způsob příjemného uvítání do života produkuje sebevědomé, šťastné, dobře společensky přizpůsobivé jedince.
 Psycholožka Jean Liedloffová  ve své knize The Continuum Concept popisuje porody a život dětí mezi indiány kmene Yequana v džunglích Venezuely. Když totiž tento kmen jako spisovatelka navštívila v roce 1970, byla dojata a upoutána psychickým zdravím a sociální přizpůsobivostí a pružností lidí, které potkala. Snažila se zjistit důvody jejich
neustálé pohody a vyrovnanosti. Tvrdí, že za to může způsob, jakým jsou v tomto kmeni rozeny a vychovávány děti — od okamžiku početí se dítě může cítit jako důležitá a se
všemi rovnocenná součást kmene a jeho okolí. Když Yequanští chlapci a dívky dosáhnou puberty, mají již stabilní a pružné emoční základy, které jim pomáhají celý další život.
Podobně je tomu u severoamerických Indiánů. Šaman kmene Cherokee Dhyani Ywahoo o tom ve své knize „Voices of Our Ancestots" (Hlasy našich předků) píše: „Vybíráme si rodinu, ve které se mohou rozvinout naše dovednosti, a ve které můžeme dokončit svůj cyklus učení. Svou rodinu slyšíme a vnímáme ještě když jsme v říši své matky. Již tehdy cítíme kvality myslí svých rodičů a přímo reagujeme na myšlenky směřované k naší matce. Proto je velmi důležité, aby těhotné ženy měly kolem sebe neagresivní, co nejklidnější prostředí plné lásky."
V tradičních společnostech asistují u porodu ne lékaři, ale porodní báby - ženy, které asistují rodičkám v průběhu těhotenství, při jejich běžné práci i při porodu. Lékaři porodníci jsou školeni, aby se na porod dívali ne jako na přirozený proces, ale jako na operaci, která vyžaduje uklidňující prostředky, operační stůl a sál. Porodní báby, které byly v mnoha státech světa postaveny mimo zákon, jsou dnes znovu akceptovány jako profesionálky. Ustavují své profesní cechy a získávají souhlas k činnosti od vládních agentut a úřadů. Zároveň se stále větší počet rodiček rozhoduje porodit doma, v atmosféře klidu a pohody. Někteří také experimentují s porody pod vodou, s technikou, která se zdá být jak pro matku tak pro dítě pohodlnější a snadnější.

Duchovnost a nenarozené dítě
Jestliže se příčiny násilného chování lidí dají vysledovat až do dělohy, totéž bychom mohli říci o inteligenci, tvořivosti a laskavém chování. David Cheek chválí pokusy Van de Carra a jiných podporovat inteligenci a tvořivost plodu a novorozenců. Upozorňuje ale, že se to nemá přehánět. Plod spí dvacet dvě hodiny denně, většinu času tedy dává přednost tichu a klidu. Zatímco tichá hudba a klidná řeč je velmi stimulující, pouštět ještě nenarozenému dítěti co nejčastěji hlasitě Mozatta a předčítat Shakespeara asi není nejvhodnější. Cheek věří, že rodiče by si měli být neustále vědomi psychických svazků mezi nimi a plodem, a pečlivě zvažovat, jaké signály jsou směrem k nim vysílány.
 Smíšené emoce, vyvolané drobnou rozmíškou mezi partnery, mohou být plodem mylně interpretovány jako odmítnutí. „Jako pediatři bychom měli nastávajícím maminkám daleko víc pomáhat navázat duchovní vztah s plodem," říká Cheek, a tadí: „Pokud vás manžel rozčílí, poklepejte si na břicho a řekněte, hele, zlobím se na tvého otce, ne na tebe." Cheek, Věrny, Chamberlain a další autoři navíc naznačují, že komunikace mezi plodem a rodiči nemusí být jednosměrná. Můžeme se učit od dítěte právě tak, jako se ono učí od nás. Mnohá tradiční náboženství přikládají dítěti jakousi svatost, právě proto, že je tak blízko duchovnímu světu. Při komunikaci s ještě nenarozeným dítětem bychom si toho měli být vědomi a ptát se např. „Co mě chce tahle dětská duše naučit?" nebo „Jak můžu téhle duši pomoci splnit její poslání?" nebo „Proč si tahle duše vybrala pro své zrození právě mne?" A potom tiše naslouchat a čekat na intuitivní odpověď.

Porod a násilí
Od časů Freuda připisujeme spoustu psychických potíží v dospělosti „porodním traumatům", jakémusi šoku ze vstupu do cizího nepřátelského světa. Jestliže by toto trauma mělo platit univerzálně, jak to, že „domorodci", příslušníci kmenových společností, jsou vůči němu a jeho následkům imunní? David Chamberlain věří, že porodní trauma není nevyhnutelné, ale je ve skutečnosti z větší části výsledkem způsobu porodnictví v moderních nemocnicích. Děti jsou často ponechány plačící na studeném, hladkém povrchu stolů delší čas samotné. Děti i dospělí si později vybavují pocity plné strachu a svých zděšených reakcí na ostré světlo, hluk, injekce, oční kapky a plácnutí přes zadeček. Matky jsou během porodu utlumeny drogami, a novorozenci jsou cizími lidmi odváženi pryč, aby celé hodiny čekali na dotek svých matek.
Regresivní hypnózou vyvolané pocity zahrnují často např. depresi, sttach, ale také zlost a hněv na lékaře, sestry i matky, které dovolily, aby se to dělo. Chamberlain předpokládá, že strach z osamění a celoživotní potíže s pocitem bezmoci a oběti není ani tak důsledkem porodu, ale následkem porodů jako takových, institucionalizovaného zneužití porodů. Běžné porodnické procedury prý jsou paralelou vztahu k násilí v naší společnosti. „Každý se ptá, jak to, že se lidé chovají tak bláznovsky?
Myslím, že jednou z příčin je porod. V polovině našeho století se začalo víc lidí rodit v nemocnicích a ne doma. A to byla velmi význačná změna. Dnes se v porodnicích rodí více jak 95% dětí. Rodí se násilně a s bolestí." V průběhu posledních dvaceti let se zvedly mnohé hlasy žádající změnu. Fredetick Le Boyer, francouzský porodník, který odrodil 9 000 dětí obvyklými metodami, si všiml, že ve Francii, zemi s 50 miliony obyvatel, je přes milion dysfunkčních dětí. Uvědomil si souvislost s porody, opustil své místo v nemocnici a odejel do Indie, aby studoval tamní vesnické formy porodů. Spojil tradiční formy s novými vědeckými poznatky, svými zkušenostmi a vyvinul nový systém porodu. Jeho kniha „Porod bez bolesti" přiměla mnohé jeho kolegy k radikálnímu přehodnocení stylů své práce.
V tradičních společnostech asistují u porodu ne lékaři, ale porodní báby - ženy, které asistují rodičkám v průběhu těhotenství, při jejich běžné práci i při porodu. Lékaři porodníci jsou školeni, aby se na porod dívali ne jako na přirozený proces, ale jako na operaci, která vyžaduje uklidňující prostředky, operační stůl a sál. Porodní báby, které byly v mnoha státech světa postaveny mimo zákon, jsou dnes znovu akceptovány jako profesionálky. Ustavují své profesní cechy a získávají souhlas k činnosti od vládních agentut a úřadů. Zároveň se stále větší počet rodiček rozhoduje porodit doma, v atmosféře klidu a pohody. Někteří také experimentují s porody pod vodou, s technikou, která se zdá být jak pro matku tak pro dítě pohodlnější a snadnější.
V mnohých porodnicích už mají speciální místnosti, dovolující i mužům být svědkem porodu. Namísto obvyklého sprchování, vážení a měření se novorozenci okamžitě přikládají k tělům matek. Tyto reformy však nejsou něčím všeobecně platným. David Chamberlain se domnívá, že „sestry jsou ve svém přístupu k novorozencům intuitivnější a snadněji než lékaři odkládají dřívější profesionální znalosti. Hovoří s novorozenci, hladí je a chovají."
Nesčetné psychologické studie dokazují, že agrese a násilí v dospělosti jsou vždy spojeny s nějakým zneužitím v dětství. Člověk se až diví, proč společnost, ve snaze něco dělat s rostoucí vlnou násilí, neupře svou pozornost tímto směrem. Chceme-li vybudovat společnost s větší mírou klidu a bezpečí, musíme začít docela brzy — hned u porodu, a možná ještě dřív.

Zdroj: www.matrix-2001.cz

Polský instalatér vykopal ze země podivný kámen, vyléčil prý už stovky lidí.

Dozvěděl jsem se, že terapeut používá havajskou metodu nazvanou ho´oponopono. Nikdy jsem o ni neslyšel, ale nemohl jsem to pustit z hlavy. pokud byl příběh pravdiví, chtěl jsem se dozvědět více. Vždycky jsem věděl, že "stoprocentní zodpovědnost" znamená, že jsem zodpovědný za to, jak myslím a co dělám. Cokoliv nad to nemohu ovlivnit. Myslím si, že většina lidí takto také rozumí pojmu naprostá zodpovědnost. Jsme zodpovědní za to, co děláme, nejsme zodpovědní za to, co dělají druzí. Havajský terapeut, který léčil mentálně postižené lidi, mě naučil nový a pokročilejší náhled na stoprocentní zodpovědnost. Jmenuje se Dr. Ihaleakala Hew Len. Náš první telefonát trval asi hodinu. Prosil jsem ho, aby mi vyprávěl celý příběh o své terapeutické práci. Hovořil o tom, že tři roky pracoval v havajské státní nemocnici na oddělení trestně stíhaných pacientů. Toto oddělení bylo nebezpečné a fluktuace psychologů zde byla velká. Personál často stonal nebo jednoduše odcházel. Když měl někdo projít po oddělení, otáčel se zády ke stěně se strachem, že na něj pacienti zaútočí. Nebylo to příjemné místo na práci, život ani návštěvu. Dr. Len mi řekl, že své pacienty nikdy neviděl. Svolil, že bude mít kancelář a že bude pročítat záznamy pacientů. Když jimi procházel, pracoval na sobě. A když na sobě pracoval, pacienti se začli uzdravovat. "Po několika měsících dostali dosud spoutaní pacienti svolení a mohli se začít volně pohybovat po prostoru. Některým zase byly sníženy dávky léků a ti, kteří byli původně označeni za nevyléčitelné, byli propuštěni." Byl jsem z toho u vytržení. "A to není všechno," pokračoval, "zaměstnanci se začali těšit do práce. Zlepšila se docházka a fluktuace zaměstnanců skončila. Nakonec jsme tam měli více personálu než jsme potřebovali, protože byli pacienti propuštěni a všichni zaměstnanci chodili do práce. Dnes je to oddělení zavřeno. "V té chvíli jsem to navydržel a musel jsem se zeptat. "Co jste se sebou dělal, co způsobovalo, že se tito lidé měnili?"  "Jednoduše jsem léčil tu část sebe, kterou jsem s nimi sdíl," odpověděl. Tomu jsem nerozuměl Dr. Hew Len mi vysvětlil, že příjmout absolutní zodpovědnost za svůj život, tedy za vše, co se v mém životě objeví, znamená uznat, že vše kolem mne je mým vlastní výtvorem. Tento výrok mě ohromil, ale bylo mi zatěžko je příjmout. Nést zodpovědnost za něco, co řeknu nebo udělám je jedna věc. Nést zodpovědnost za něco, co říkají nebo dělají druzí, je něco úplně jiného. Pravda je taková: Převezmete-li plnou zodpovědnost za svůj život, pak všechno, co vnímáte jakýmkoli ze svých smyslů, nesete za to zodpovědnost, protože je to váš život. Stručně řečeno: můžete vyléčit všechno, co se vám nelibí a co prožíváte: terorismus, politiku i hospodářství své země. Lze říci, že tyto věci ve skutečnosti neexistují a jsou to pouze vaše vlastní projekce. Problém není v nich, ale ve vás. Vím, že to je obtížné to pochopit, natož to příjmout nebo podle toho žít. Vinit druhé nebo své okolí je mnohem snažší, než příjmout naprostou zodpovědnost. Během rozhovoru s Hew Lenem jsem začal chápat, že léčení z jeho pohledu a v duchu ho´oponopono znamená milovat sám sebe. Chcete-li zlepšit svůj život, musíte jej vyléčit. Chcete-li někoho uzdravit, a může jít o mentálně chorobného vězně, musíte nejprve vyléčit sebe. Zeptal jsem se Dr. Lena, jak to dělal, když léčil sebe. Co přesně prováděl, když se díval na záznamy pacientů.  "Jenom jsem si neustále opakoval "omlouvám se" a "miluji vás", vysvětlil. To je vše? Ano, to je vše. Zdá se, že milovat sebe samého je nejlepší způsob, jak se zlepšit a jakmile se zlepšíte, zlepšíte i svůj svět. Dovolte mi krátký příklad jak to funguje: jednou mi kdosi poslal email, který mě naštval. Dříve bych se s tím vyrovnal tak, že bych začal pracovat se svými citovými hot buttos nebo bych se snažil argumentovat s člověkem, který mi poslal ten hnusný vzakaz. Tentokrát jsem vyzkoušel metodu Dr. Lena. V duchu jsem opakoval: "Omlouvám se" a "miluji tě". Neříkal jsem to nikomu konkrétnímu. jednoduše jsem vyvolával ducha lásky, který měl uvnitř mě vyléčit to, co způsobilo vnější podmínky. Během hodiny jsem dostal email od stejného člověka. Omlouval se za svůj předešlý vzkaz. Nezapomeňte, že jsem neudělal nic pro to, aby se mi někdo omluvil. Ani jsem mu neodpověděl. Přesto tím, že jsem opakoval "miluji tě", jsem jaksi v sobě vyléčil to, co způsobilo jeho chování. Později jsem se zúčastnil ho´oponopono semináře doktora Lena. Nyní mu je sedmdesát roků, je považován za staršího šamana. Řekl mi, když se zlepším, vibrace mé nové knihy se zvýší. "A co knihy, které jsou venku a které se prodaly?" Zeptal jsem se. "Žádné venku nejsou", a znovu mne ohromil svou mystickou moudrostí. "Jsou stále v tobě." Jinými slovy, vně neexistuje. Tato pokročilá technika si zasluhuje podrobné vysvětlení a k tomu by byla zapotřebí celá kniha. Postačí, když řeknu, že budete-li chtít cokoliv zlepšit ve svém životě, můžete to udělat jen na jednom místě, v sobě. Až to budete dělat, dělejte to s láskou.